Ve čtvrtek 27. ledna si muselo 34 deváťáků nastavit budík na velmi časnou ranní hodinu. Sraz na nádraží v Zábřehu byl totiž ještě za hluboké tmy. Tato mírná oběť však byla vykoupena velkým množstvím dalších zážitků, které nás celým dnem provázely.
Cesta do Prahy nám utekla. Nejprve nám pan učitel Vít svými komunikačními dovednostmi a šarmem vybojoval zarezervovaná místa, poté už jsme si jízdu vlakem užívali a krátili především jídlem. J V Praze jsme nejprve zamířili k sousoší sira Nicholase Wintona, který za 2. SV zachránil 669 židovských dětí tím, že jim zajistil odjezd do Anglie. Poté jsme měli nějaký čas na občerstvení a rázem už jsme nastupovali do dalšího vlaku směr Bohušovice nad Ohří. Po několika hodinách strávených ve vlaku jsme byli vděční, že jsme před desátou dorazili do cíle. Naše pěší cesta do Terezína teda začínala na tomtéž místě, z něhož byly do terezínského ghetta v letech 1941 – 1945 deportovány tisíce židovských občanů.
Na tříkilometrové procházce do Terezína nás hřálo sluníčko a my jsme zanedlouho plni očekávání vstoupili do malého pevnostního města. Cestu nám zpříjemňoval výklad pana učitele Víta, který tato místa navštívil už mnohokrát a s absolutním přehledem zvládl roli profesionálního průvodce. Cestou do Malé pevnosti jsme se díky zastávkám zpestřenými zajímavostmi více dozvěděli například o založení pevnosti, využití jízdárny, pacientech staré nemocnice a také viděli původní dlažbu v ulicích.
Když jsme vstoupili do Malé pevnosti, nápis „Arbeit macht frei“ zvěstoval, že místa, jimiž budeme za chvíli procházet, by nám měla připomenout bohužel ne tak dávnou, ale o to více hrozivou historii. Malá pevnost fungovala v letech 1940 – 1945 jako věznice pražského gestapa. Přes správní dvůr s přijímací kanceláří jsme se dostali k bloku A. Prohlédli jsme si hromadné cely, děsivé samotky, původní sprchy i „vzorovou holírnu“ a také místo, z něhož se podařilo několika odvážným vězňům uskutečnit útěk. Chodbou dlouhou půl kilometru jsme se dostali do místa popraviště. Poté jsme pokračovali přes hromadné cely a samotky na čtvrtém nádvoří, kolem bazénu gestapa a domu, v němž bydlel velitel pevnosti, až jsme se dostali do míst, kde naše prohlídka začala. Sluníčko už tou dobou nesvítilo a nám začala být pěkná zima. Oproti tomu, co se kdysi v těchto místech odehrávalo, však byly naše omrzliny pouhou malicherností.
Jakmile jsme se vrátili do centra Terezína, čekala nás po krátké polední pauzičce prohlídka domu L417, kde dnes sídlí Muzeum ghetta. Kdysi bylo toto místo domovem Jiřího Bradyho, Petra Ginze a mnoha dalších nadaných chlapců. Přes další objekty a zastávky jsme se dostali do Magdeburských kasáren, kde jsme si mj. připomněli dětskou operu Brundibár. Na tomto místě byly vyvěšovány i transportní seznamy. Perličkou byla návštěva nádherně zdobené synagogy vytvořené v nenápadném prostoru jednoho z terezínských domů. Sloužila vězňům terezínského ghetta jako místo pro udržování židovských tradic. Mezi poslední objekty, do nichž jsme zamířili, patřilo krematorium. I toto ponuré místo k historii Terezína bohužel patří.
Kolem čtvrté hodiny odpolední už z nás byly skoro rampouchy, a proto jsme s vidinou tepla ve vlaku zamířili zpět do nedalekých Bohušovic. Po příjezdu do Prahy jsme se vydali potěšit své žaludky na Václavské náměstí. J Pod sochou svatého Václava jsme dnešní putovaní ukončili. Cesta z Prahy domů už utekla raz dva a nás těšil pocit, že zítra díky ředitelskému volnu nemusíme brzy vstávat do školy! J
Velký dík patří organizátorovi celé akce a především výbornému profesionálnímu průvodci – panu učiteli Vítovi! Děkujeme za skvěle připravené toulky chladným Terezínem a za možnost připomenout si Mezinárodní den památky obětí holocaustu tímto výjimečným dnem!
